Známý-neznámý vítěz Indy 500, Simon Pagenaud

V neděli 28. května 2019 ovládla americké média (a i některé evropské sdělovací kanály) tato zpráva: „103. vydání největšího závodu světa – 500 mil v Indianapolisu – vyhrál francouzský jezdec Simon Pagenaud z týmu Penske.“ Simon kdo..? Kariéra v Evropě takřka neznámého, dnes 35letého Simona Pagenauda není až tak nevšední.

Když viděl, že jeho cesta na starém kontinentu pravděpodobně nesměruje do kokpitu Formule 1, tak se rozhodl ke kroku, který před ním s úspěchem udělali například Dario Franchitti, Dan Wheldon nebo Alexander Rossi: zkusil štěstí na americké sportovní scéně. Roku 2006 se stal severoamerickým mistrem Formule Atlantic a poté se dva roky bez úspěchu pokoušel o špičkový výsledek v IndyCarech.

Jeho kariéra v monopostech se pak zdála být ukončena. Soustředil se hlavně na vytrvalostní závody, čtyřikrát nastoupil i v Le Mans. V monopostech čas od času zaskakoval, od roku 2012 se mu tam ovšem s týmem Sama Schmidta podařil stálý návrat a o rok později slavil v této třídě své první vítězství v Texasu. Od sezony 2015 se stal členem hvězdného týmu Rogera Penskeho a příští rok si připsal titul mistra IndyCar Series. V nejdůležitějším podniku sezony (ano, uspět v Indy 500 je pořád ještě důležitější, než vyhrát celkové mistrovství!) letos patřil od prvních tréninků mezi nejrychlejší. Výbornou formu potvrdil nejlepším časem kvalifikace, v závodě dlouho vedl a výborným finišem se těsně prosadil před všemi hladovými soupeři.    

Tohle o sobě Pagenaud, který na první pohled spíše připomíná vedoucího filiálky nějaké spořitelny, prozradil těsně po průjezdu cílem.

Vyhrát Indianapolis 500

Je to prostě sen, který se stal skutečností. Ještě dnes si pamatuji, jak jako 7letý chlapec koukám na Indy 500 v televizi. Vyhrál tehdy Penskeho pilot Rick Mears. Od té chvíle bylo mým cílem tohle dokázat také. Letos jsme zde nastoupili s filosofií „všechno nebo nic“. Nebylo to lehké. Jezdil jsem sice hodně na špičce, nikdy jsem ostatním ale nedokázal ujet. Hlavně Rossi mi dělal starosti – byl dnes opravdu rychlý. Jednou jsem ho pak pustil před sebe, abych trochu šetřil palivo. Závěr nám pak vyšel dle plánu. Chlapci v boxech neudělali chybičku a Rick Mears mne mimo jiné naučil, jak si rozvrhnout závod. Je mi jasné, že člověk potřebuje i štěstí – a to jsme dnes měli. Jsem přesvědčen, že vyhrát v Indianapolisu má hodně co společného s předem určeným lidským osudem. Vedl jsem celkem 116 kol a hleděl jsem při tom jen dopředu. Co se dělo za mnou nevím. Myslím, že dnes vyhrál opravdu nejlepší jezdec v nejlepším autě.

Nikdy jsem se mého snu vyhrát Indy 500 nevzdal. Zachránilo to svého času mou kariéru – a dnes mi to vyneslo největší triumf mého života. V posledním kole jsem si trochu pobrečel. Stačilo kouknout na těch 300.000 lidí na tribunách a už mi tekly v helmou…

Význam vítězství pro Francii

Kamarádi doma už spí, takže mi chybí jejich feedback. Jako prvnímu jsem zavolal tátovi. Má o mne při závodech na oválech hrozný strach, tak raději zůstal doma. Je tu jen máma a má žena. Teď, když nám shořel Notre Dame, tak doufám, že jsem lidem ve Francii udělal alespoň trošku radost.

Jestli mne teď doma zařadili do stejné ligy s Alainem Prosten a Sabastienem Loebem? Nevím.. Sebastien přeci umí jezdit naplno jak na asfaltu, tak i na sněhu a v blátě. Myslím, že to ho vyzvedává.

Zázemí v mládí

Jsem zvláště hrdý na to, že pocházím z rodiny, která neměla se závody naprosto co dělat. Táta byl ve velkoobchodu a máma tanečnicí. Všechno jsem se tedy musel naučit sám. Učil jsem se ale rychle a měl jsem dobré poradce – na tom záleželo…

Pagenaud a Amerika

Jsem moc hrdý na svou vlast, chci ale poděkovat Americe, kde mne výborně a přátelsky přijali. Roku 2007 jsem si opravdu říkal, co bude dál? Když jsem poprvé přišel do Indianapolisu, tak mne ani nepustili do paddocku a i kdyby: stejně jsem tu nikoho neznal! Pak mi dal Sam Schmidt životní šanci. Už za pár závodů jsem navázal kontakt k Rogerovi – mým snem přeci byl, jednoho dne jet za jeho tým.

Hrdina a vzor: Ayrton Senna

Jestli se teď chci se Sennou srovnávat? Proto, že tu nikdy nevyhrál? Ne, tak daleko jistě nejsem – vždyť on tu ani nikdy nenastoupil…

Porovnání IndyCarů s Formulí 1

Ne, nechci se pouštět do detailů. Jen tolik: máme tu oproti Grand Prix různorodější typy okruhů a vyrovnanost je tu mnohokrát větší. Evropu jsem opustil jako junior a potřeboval jsem několik let, než jsem se jezdecky dostal na tak vysokou úroveň. Dnes přesně vím, co od mého vozu chci, jak ho nastavit a jak to z něj vymáčknout. Jestli bych to dokázal i ve Formuli 1…?

A co dál?

Těším se na zítřejší oslavu ve městě Indianapolis a pak na večírek v New Yorku. Pak ale už budeme myslet výhradně na další závod v Detroitu, kam zase pojedeme výborně připraveni. Také naše silniční nastavení je perfektní. Chci vyhrát i další závody a zajistit si titul mistra. Tady v Americe budu jezdit již jen a jen za Rogera – až do smrti. Vede svůj tým jako velkou rodinu a beru ho jako svého druhého tátu. Vyhrát tady právě pro něj je proto ohromné. Jsem šťastný, když jsem viděl jakou má radost. Chtěl bych ale jednoho dne vyhrát i v Le Mans (jednám o startu příští rok) a rallye Monte Carlo. Ještě jsem pořád hladový po vítězství a závodění mi nikdy nedělalo tolik radosti, jako právě nyní.

Teď se ale těším na mou vínovou Corvettu, kterou zde dostane vítěz. A těším se vidět můj obličej na Borg-Warner-Trophy.

Text a foto: Roman Klemm

 

 

Komentáře

komentárů